Jožka Kubík

Předkové Jožky Kubíka (*9.4.1907 +8.2.1978) byli Romové, usedlí na Moravě již od 19.století. Muži vykonávali tradiční profese: drobné kovářství (Romové obvykle nekovali koně, ale vyráběli řetězy, hřebíky, trojnožky do kamen a podobně) a muziku.

Podobně jako jiné romské rodiny usedlé na Moravě po mnoho desítiletí přestali i Kubíci mluvit romsky a ani jinak se nesnažili odlišovat od okolního obyvatelstva; přesto s ním však nikdy tak docela nesplynuli. Tutéž skutečnost tu ostatně odráží i hudba: Romové zde hráli po boku příslušníků majoritního etnika - způsobem, který do značné míry spoluutvářeli, a to převážně moravské lidové písně. 

Život s hudbou

V takovém prostředí, v romské rodině s hudebníky mezi předky i později narozenými příbuznými se narodil Jožka Kubík 9.dubna 1907 v Hrubé Vrbce, v jihovýchodní části Moravy, které se říká Horňácko. Z osmi dětí se dospělosti dožili čtyři – dva chlapci (bratr Pavel hrával v Jožkově kapele na housle) a dvě sestry.

Jožkovu skoro až posedlost houslemi v dětství dobře vykresluje historka, kdy Jožka se svými kamarády sáňkoval – a přitom hrál na housle. (Netřeba jistě dodávat, že jeden ze sáňkařských karambolů ukončil i život houslí.) Jožka Kubík se učil nejprve poslechem známých kapel ( "Ňorků", "Lipárů", "Miškeříků"), od patnácti let jako primáš v jedné z nich ( "Lipárova muzika"). Od poloviny třicátých let měl již vlastní cimbálovou muziku (mimochodem: zatímco maďarskou "cikánskou muziku" si bez cimbálu nelze představit, na Horňácku byl běžný soubor sestaven jen ze smyčcových nástrojů. Cimbál uvedl mezi housle, kontrující violy a basy právě až Kubík). Proměny Kubíkovy kapely jsou zachyceny na mnoha nahrávkách, vzniklých v rozmezí let 1941 až 1974. Nejpodstatnější z nich bylo přibrání "C klarinetu" v druhé polovině 50.let.

Během druhé světové války bylo zabito 90 % moravských Romů v koncentračních táborech. Několik hrubovrbeckých muzikantů bylo však zásluhou jinak nechvalně proslulého spolku Národopisná Morava ( v jehož čele stál syn Joži Úprky) z transportu "vyreklamováno", a tak je nestihl osud jejich rodičů a sourozenců. K nim patřil i Jožka. Po válce pracoval v různých zaměstnáních (jehlárna ve Velké, Povážské strojírny, Jihomoravské trubkárny a tažírny), ale především hrál a vedl svůj soubor. V něm se vystřídalo mnoho různých hudebníků, z nichž někteří se stali později podstatnými články horňácké tradice (Martin Hrbáč, František Okénka.). Od roku 1974, kdy Kubíka začaly pronásledovat choroby, mu postupně ubývalo i chuti do muziky. Prodal některé své nástroje a naposledy zahrál na oslavě svých sedmdesátin. Zemřel 8.února 1978. O 22 let později se vrátil: jako černá planetka na oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem, objevená jihočeskými astronomy, která nese (na návrh B. Rychlíka) Kubíkovo jméno.

Kubík v repertoáru, stylu hry na jedné straně navazoval na horňácké tradice (na jejichž podobě se mimo jiné podíleli i jeho předkové), na druhé straně – jako každý výrazně kreativní člověk – vnášel do ní i nové prvky. Podstatným bylo již zmíněné uvedení cimbálu, což ovlivnilo i způsob hry celého souboru (kratší pauzy mezi frázemi), technicky propracovanější "cifrování" (zdobení melodie) s množstvím drobných melodických ozdob, ovlivněné zřejmě poslechem slovenských romských muzikantů, a rozšíření repertoáru o koneckonců příbuzné písně novouherského typu. Základ odpovědi na otázku po Kubíkově výjimečnosti je však snad ještě hloub. Ti, kdo jej osobně znali, dosvědčují jeho pohostinnost, vstřícnost a poctivost, které se kloubily s naprostým zaujetím pro hudbu, k níž ovšem přistupoval výhradně intuitivně. Sám epigramaticky vysvětluje: "Co sa ně lúbiło, tak sem si to doma zkúšał, a co sa ně nelúbiło, tak sem to nechał."A intuice ho vedla neklamně: "To je ta pravá hudba, dyž mráz jezdí po chrbtě a vłasy stávajú." (Mudrosloví) Takovou hudbu hrál.

Z "Mudrosloví"

• "Ve Velké sú tré umělci:
  Martin Petrík – umí spravit rádio, televizór a od eletriky šecko, Jan Hrbáč – gajdoš – pospravuje husle a každý nástroj, a starý Žiłkara – Slovák – pěkně múví na pohreboch."
• Brzy po osvobození zavolali Kubíka na Úřad práce, že by měl jít na brigádu do dolů. Po chvilce přemýšlení odpověděl:
  "Já vám povím toto: Co je v zemi, nech je v zemi. Pámbu to tam dał. A mně uhlé ve špohreltě nehorí, dýmí to, já to nescu. A kdo ho sce, ať si ide nakopat."
• Kdysi šel Majster zvát Dušana Holého, aby šel hrát na basu. Mělo se vystupovat na strážnických slavnostech a nebylo žádného basisty. "Majstre, nemožu..." 
  Ale onom poď, Dušane. Poď, šak nemosí sa hrát porád onom pěkně!"
• "Hudba nesmí být pretvárená. Teda, to sa pozná, do pretváreně zpívá alebo hraje. Dyž to neide pretváreně, dycky to dobre dopadne. Ale jak to ide pretváreně, sbohem!"
  
  

První busta Romovi

Dušan Holý inicioval po Kubíkově smrti vznik první sochy Roma u nás: na kopci vedle větrného mlýna v Kuželově shlíží do krajiny rodných Bílých Karpat busta Jožky Kubíka III. od sochaře Zdeňka Němečka. Kubík tiskne k tělu housle, o kterých tvrdil, že jsou "dalekonosné". Netušil, že jejich ozvěna doletí až do vesmíru, kde září jako planetka pojmenovaná po prvním Romovi na světě... Planetka se jmenuje Jozkakubik (katalogové číslo 17611) a byla objevena v roce 1995.

"Kubík byl lidsky čistou a bezprostřední osobností a jeho dům v cikánské kolonii v Hrubé Vrbce proslul jako místo zastávek nejrůznějších generací umělců a intelektuálů. Jeho výroky o muzice, muzikantech i o životě se staly doslova legendárními. Kubík romsky používal svérázných a nesmírně vtipných zkratek, dětsky naivně komolil odborné výrazy, stejně jako se pokoušel pojmenovat po svém svět kolem sebe a v sobě." (Břetislav Rychlík)

Použitá literatura:

• Holý, Dušan (ed.) (1984) Mudrosloví primáše Jožky Kubíka. Praha.
• Holý, Dušan / Nečas, Ctibor (1993) Žalující píseň. Strážnice.